Všechno má svůj čas

zdržování - zdrž – strž – zdraž – stráž – zadrž – zadar

Všechno má svůj čas.

Mrkev sejeme na jaře nebo na podzim, nikoli v zimě nebo v létě.

Na jaře jabloně kvetou, na podzim sklízíme plody.

Všechno má svůj čas.

Na něco je vymezeno kratičké, na jiné dlouhé období.

Stejně je to i s námi lidmi.

Přicházíme na svět. Hrajeme si, učíme se, smějeme se, dovádíme. Jsme dětmi a dospívajícími.

Žijeme. Jsme dospělí. Zakládáme rodiny, přivádíme na svět děti. Vážníme pod tíhou úkolů a povinností.

Přežíváme. Hrajeme si na moudré dospělé, kteří se přestali smát a dovádět – blbnout – protože se to nehodí, protože už mám přece rozum, protože na to nemám čas, protože mám moc povinností, protože …. protože ….

Přežíváme a leta běží. Nám ne, ale na dětech je to vidět. Do kolébky se za chvíli budou chystat vnoučata.

Život jde dál.

Nejdříve bylo pečováno o nás. Následně jsme pečovali o své děti. Těšili se na vnoučata a postupně – více či méně – přebírali péči o své rodiče, až jsme se dostali do stavu, kdy je pečováno o nás.

Koloběh jednoho života je uzavřen.

A to nám byl život dán, abychom se zamýšleli nad filosofickými otázkami:

Kdo jsem?

Odkud jsem přišel?

Proč jsem přišel?

Co je mým posláním?

Kolik z Vás se nad tím zamýšlí, kolik z Vás, kteří se nad tím zamýšlíte, jste na něco přišli? A zejména, kolik z Vás si na bádání nad sebou samými, na cestu do sebe vyčleňuje pravidelně čas? Čas jen pro sebe za všech okolností?

Není tady náhodou celý ten zautomatizovaný technický svět i proto, aby odvedl naši pozornost od nás samých, od nejdůležitějších otázek bytí? Není tady od toho, aby nás zahltil a zdržel? Nejsou tady všechny ty ezoterické bláboly od toho, aby ucpaly a udusily touhu po poznání sebe sama a fungování světa kolem v jeho holé podstatě? A politické tahanice zástěrkou dění na pozadí? I posuny do pohodlí a nicnedělání zničujícím faktorem vedoucím k lenivosti?

Na jedné straně přetížení kupou povinností – musím, musím, musím, na druhé jako důsledek přetížení odpor k hlubšímu poznávání sebe a touha vypnout se a muset nic.

Napadlo vás někdy, že tento systém nás může cíleně zdržovat a odvádět od sebe? Od sebe k vnějšímu. V sobě nalezneme sebe, rovnováhu, pokoj, volno, klid, ale i sílu a bouři, celkově plno všeho. Potom vycházíme ze sebe ven do světa jako vyrovnané bytosti. Bytosti, které zvládli sami sebe a zvládají i vnější svět, protože mu porozuměli.

Vně, kam jsme směřováni, nalézáme prázdnotu, chvilkové uspokojení z hmotných věcí, únavu, povinnosti. Síla je odčerpávána a bez doplnění z vnitřních zdrojů nastává dříve či později stav vyhoření.

Všechno má svůj čas.

Žijeme v době velkých změn.

Jak jimi projdeme záleží na každém.

Nejen na tom, zda jedinec půjde či nikoli „na Václavák“ dát najevo svůj postoj, ale za mě zejména na tom, kam se posune vnitřně, jako člověk.

Neb vše je zvukem, i každý z nás je ve své podstatě zvukem. Jak zníme - jak souzníme, či skřípeme – to je na každém z nás. Na tom, kam dojdeme na cestě do sebe, co poznáme a uznáme, co si uvědomíme a zvědomíme.

Všechno má svůj čas.

Kolik ho zbývá do nadcházejících změn?

Budou postupné a nenápadné?

Budou náhlé a rychlé?

Jak jsme na ně připraveni?

Jak vnímáme signály z vnějšku?

Všechno má svůj čas.

Uvědomujeme si to přes všechno „musím“, jež se na člověka valí zvenku?

Ještě je čas ….