Vnitřní prázdnota

Někdy člověk sedí mezi lidmi….

a přesto má pocit, jako by byl od všeho oddělený.

Jako by byl sám.

Má práci, rodinu, povinnosti, dokonce i úsměv na tváři…
a přesto uvnitř něco zůstává tiché a prázdné.

Nikoli hlučné.
Ani dramatické.

Jen zvláštně vzdálené.

Člověk se pozvolna odpojuje sám od sebe. Aniž by si to uvědomoval. Aniž by proti tomu něco dělal. Postupně ztrácí sám sebe.

A právě tato vnitřní prázdnota bývá jedním z nejtišších témat dnešní doby.
Často ji skrýváme i sami před sebou.

Přehlušujeme ji:
hlukem, obrazovkami, prací, stálou činností, povinnostmi, výkonem…
čímkoli, co nám pomůže zahnat ten pocit osamocení.

Dokud člověk cítí osamocení, je to ale stále dobré. Protože stále cítí.

Časem ale otupuje a přestává cítit i vnímat sám sebe.

Možná právě proto dnes tolik lidí hledá stále silnější podněty.
Další zážitky.
Další věci.
Další výkon.

Když i to se míjí účinkem, nastupuje tvrdší přehlušení prázdnoty:

objevuje se silná potřeba mít vše pod kontrolou, řídit druhé i svůj svět. Nastupuje ztráta soucítění s druhými, ztráta schopnosti vědomě růst, stagnace.

Nejhorší a nejtěžší stavy prázdnoty a odpojení se od sebe jsou stavy sebepoškozování či ubližování druhým. Je to zaplnění nicoty, která již přestala cítit. Bez citu, bez vnitřního citu a soucitu je to často jediné, co člověku říká: "Ještě žiješ! ….. ale proč mám žít?"

Ta černá díra uvnitř, to místo, je tak bolavé, protože dlouho čeká na pozornost, pochopení a skutečný prožitek života.

Skutečný prožitek života vzniká ve chvíli, kdy se člověk vrátí ke hmatatelným, reálným prožitkům, vztahům, tvoření, přírodě, tichu i obyčejnému lidskému setkávání.

Vzniká ve chvíli, kdy člověk znovu počne cítit sám sebe a postupně vstupuje do své hlubiny. Kdy se člověk postupně přestává bát podívat sám do sebe a zvolna otvírá své nitro poznání o sobě samém.

Největší prázdno vzniká ve chvíli, když člověk přestane rozumět sám sobě.

Neb vnější dokonalost, hromadění, kontrola i manipulace člověka uspávají.

A možná právě tady počíná cesta zpět. Cesta k sobě samému a rovnováze.

Jak na to?
Přes malé každodenní kroky.

Chvíli ticha.
Chvíli bez telefonu.
Skutečný rozhovor.
Pobyt v přírodě.
Tvoření.
Opravdové setkání.

Malý krok je na každém z nás.

Za čas, když se člověk ohlédne, často zjistí, že právě ty nejmenší kroky jej pomalu vyvedly ven z prázdnoty.
Od vnitřní chudoby k vnitřnímu bohatství.
Ke šťastnějšímu a opravdovějšímu žití.