Chybami se člověk učí

Pěkné pořekadlo, ale co je to ta chyba?

Obecně je chyba odchylkou od normy, požadovaného stavu či pravidla, porušením postupu nebo omylem. Jenže tady se nám hned na počátku potkávají dvě rozdílné věci.

Když se učím nějakou zručnost a říznu se nebo klepnu do palce, či přišiju ponožku k nohavici nebo strhnu závit, udělala jsem to jinak, vzhledem k tomu, čeho jsem chtěla dosáhnout. Je to chyba nebo jen proces učení? Když vypočítám 2 + 2 = 5, také jsem udělala chybu. I tady je proces učení. Když žiji nebo jednám jinak, než ode mě očekává rodina či společnost, odchyluji se od normy. Je to chyba? Je to proces učení? Nebo jen hledám cestu, která mi vyhovuje? A může se odlišovat od normy?

Normu, pravidlo, požadovaný stav či nějaký postup někdo vytvořil a uvedl v život. Ti další jej s větší či menší úspěšností dodržují. Odchýlit se od normy znamená jen udělat odchylku nikoli chybu. Člověk může pouze hledat vlastní způsob, zkoušet, poznávat důsledky a učit se. A mnohdy se stane, že se díky tomu naučí a posune i před někým jiným danou normu.

Dnes stav často hodnotíme mírou úspěšnosti a chybování zatracujeme jako něco špatného. Už od mateřských školek. Přitom právě ti úspěšní prošli školou chybování. Neb "chybami se člověk učí".

Ale ouha.

Jestliže společnost vnímá chybování jako něco špatného, mám si to vysvětlovat tak, že učit se je špatné? Než se něco naučíme, mnohokrát to pokazíme. Dítě mnohokrát upadne, než se naučí chodit. Mnohokrát netrefí lžičkou do pusy, než se naučí jíst. Později chybujeme při získávání zručnosti a vědomostí, ale také v jednání a vztazích.

Způsob jednání přejímáme z rodiny i společnosti, v níž se pohybujeme. Právě tady dochází k mnoha sporům, odlišnostem a nízkému pochopení. Chová-li se jedinec jinak, než se očekává, vychyluje se z normy. Ale chybuje? Nebo pouze hledá vlastní způsob a učí se?

A tady nastává ještě další stupeň. Člověk může být nucen omlouvat se nikoli za skutečné důsledky svého jednání, ale za to, že nesplnil představu či normu někoho jiného. Může se pak cítit ponižován a postupně získávat odpor nejen k chybování, ale i k samotnému procesu učení.

Proč tedy máme tak málo pochopení pro chybu, když právě ona bývá přirozenou součástí učení?

Aby bylo učení skrz chyby účinné, má svou posloupnost:

Vysvětlení, ukázání, zkoušení, chybování, přebírání odpovědnosti, zlepšování, posun, další zkušenost.

Klíčové jsou všechny body, ale vypíchnu jeden – přebírání odpovědnosti. Právě v něm se učení láme.

CHYBA → ZKUŠENOST → ODPOVĚĎ/ODPOVĚDNOST → POCHOPENÍ → PROŽITEK

Chyba sama o sobě jen těžko někoho něco naučí. Učí až to, co s ní člověk udělá. Uvidí-li její důsledky, převezme za ně odpovědnost a příště zkusí jednat jinak, chyba se mění ve zkušenost. Opakuje-li ji stále stejně a odpovědnost přenechává druhým, zůstává chyba stále jen opakovanou chybou. Ale vydrží-li a převezme za ni odpovědnost – odpoví na ni – zkušenost, která do té doby kousala a bolela se mění v příjemný prožitek naučeného a zvládnutého.

Možná jsme si příliš zvykli ptát se: "Je to správně, nebo špatně?"

Co kdybychom se místo toho ptali:

Co se stalo? Jaký to mělo účinek? Co jsem tím poznal? Co udělám příště?

Chyba se tím přestává stávat nálepkou člověka a vrací se tam, kam patří – do děje. Něco jsem udělala, dostavila se odezva, poznala jsem něco, co jsem měla skryté, a podle toho mohu změnit další krok.

Další pořekadlo říká: "Učený z nebe nespadl."

Proto mějme pochopení pro všechny – od malých po velké, od mladých po staré – kteří chybují, své chyby poznávají, přebírají za ně odpovědnost, mění je ve zkušenost a zkušenost v prožitek.

Protože chyba je jednou z cest učení, nikoli jeho opakem.