Co přináší věk?

Jak říkával můj tatínek: "Chvilka nostalgie nikoho ni-zabije."

A mně taková chvilka nostalgie chytla.

Můj táta napsal Korálky vzpomínek. Vzpomínek na události z jeho dětství ještě před válkou i po ní. Knížku psanou na starém psacím stroji a ilustrovanou jeho vlastními kresbami.

Uložila jsem ji, že si ji přečtu později, až jednou …. Až jednou odejde na druhou stranu, budu mít na něj vzpomínku.

Můj vnouček chtěl vidět fotografie mého tatínka, vzpomněla jsem si na knížku, a kromě prohlížení fotografií jsem se dala do čtení příběhů místo večerních pohádek. Vnouček napjatě poslouchal.

A já jsem si smutně uvědomila, že bych se ráda doptala na některé popisované příběhy, ale už není koho. Táta odešel. Budou tomu letos tři roky.

"Ni-odkládej věci na zítřek, co můžeš, udělej hned!" bylo dalším pořekadlem mého táty. Ale odložila jsem. Možná, spíš asi určitě, to tátu mrzelo. Ale nechal být.

Dnes už chápu, že mi nechtěl předat jen příběhy. Chtěl mi předat kus svého života. A já na něj tehdy ještě nebyla připravená.

Dívám-li se zpětně, tak jsem ještě byla zaměstnána tolika jinými věcmi …. A tato kniha si žádá klid a otevřené srdce. To, co vám píšu, je i mou zpovědí.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem byla připravená nejen číst, ale i ptát se. A přiznávám, že nikoli. Ať si myslíme, co chceme, tak každý věk nese své.

Teprve při čtení mi došlo, že každý věk přináší něco jiného. A že některé dary života umíme přijmout až ve chvíli, kdy pro ně dozrajeme.

Dříve se věk počítal již od početí, někde to je tak stále. Tudíž od početí do 15 let věku je to vlastně let 16. První kruh života, dětství. Kdy se dítě učí vše, co potřebuje pro život. To bylo dříve. Dnes nám sice základní školní docházka končí také v 15 letech, ale děti se ve škole učí spoustu teoretických zbytečností a téměř žádné praktické dovednosti pro život. Dříve v těch 16 letech (což bylo 0 – 15), což je současných 15 (1 – 15), byl člověk připraven na život z praktické stránky. Měl základy všeho, co potřeboval. Učilo se podle systému "mozaika", kde obsah byl jasně pro všechny dán, jen hloubka se řídila schopnostmi a nadáním.

Další kruh byl 16 – 32 let, to byla etapa dospívání. Patřilo sem nejen dospívání pohlavní a všechny informace k němu patřící, ale i dospívání duchovní.

Etapě 32 – 64 let patřil aktivní život. Plození dětí, péče o rodinu, zajištění hmotné pohody, aktivní život po všech stránkách.

Další etapa 64 – 128 byla etapou vědem a vedůnů. Nasbírané životní zkušenosti předávali dál. Nikoli svým dětem, ty byly plně vytíženi aktivním životem, ale jejich dětem, vnoučatům. Jim vyprávěli, co prožili, jak to tenkrát bylo, co nashromáždili a co poznali. Díky tomu jsem pochopila, že můj tatínek mi chtěl ve svých 80 – 85 letech předat své poznání, ale já jsem ve svých 50 – 55 letech vedla plně aktivní a vytížený život, dorovnávala si své vnitřní "bolesti", dívala se zejména dopředu a odkládala jsem povídání o minulosti. Dnes jsem připravená, ale už není komu naslouchat. Na druhou stranu mě to vede k předávání vnoučatům a svému bádání, jak to tehdá bylo …. A život jde dál.

Poslední kruh života, 128–256 let, byl věnován duchovnímu životu a sobě. Dnes nám připadá jako pohádka. Možná právě proto stojí za to se nad ním alespoň na chvíli zamyslet...

Možná právě proto stojí za to naslouchat těm, kteří tu ještě jsou. Jednou bychom se jich mohli chtít zeptat na něco, na co dnes ještě ani neumíme pomyslet.