Jméno vs. křestní jméno

Je to chyba, záměr, lajdáctví, či úmysl?

Všimli jste si někdy, že vás některé formuláře nutí lhát?

Zní to přehnaně? Tak se podívejme na jednu docela obyčejnou kolonku, se kterou se setkáváme při nákupech v e-shopech, při jednání s bankami, úřady i dalšími institucemi.

KŘESTNÍ JMÉNO.

Dvě slova, nad nimiž se většina lidí málokdy pozastaví, protože je automaticky spojuje se svým jménem zapsaným v rodném listě, a přitom právě tato dvě slova otevírají otázku, která už se mnou dlouho hýbe.

Proč po mně instituce požaduje křestní jméno, když mám pouze vlastní?

Jméno je jméno. A křest je křest.

Člověk dostává při narození své jméno, které je zapsáno do rodného listu a provází jej celým životem. Výjimkou je jenom, když se rozhodne pro jeho úřední změnu. Říkáme mu jméno, někdy jméno rodné, vlastní, osobní či civilní, přičemž každé z těchto označení zdůrazňuje jinou souvislost. Rodné odkazuje k narození, vlastní k tomu, co člověku náleží, osobní se vztahuje k určité osobě a civilní k jeho užívání v běžném občanském životě.

Vedle toho stojí jméno křestní, jehož označení vychází z křesťanského obřadu křtu, při kterém člověk přijímá jméno spojené s tímto obřadem. Někdy je totožné se jménem, které už nosí, jindy přijímá jméno další, například podle některého ze světců.

A právě tady leží podstata mé výhrady.

Jméno dané při narození a jméno spojené se křtem označují dvě různé skutečnosti, přestože jejich slovní podoba bývá totožná.

Současná čeština sice rozšířila význam označení křestní jméno také na běžné osobní jméno, ale původní spojení se křtem tím ze slova zmizelo jen v našem každodenním vnímání.

V církevním prostředí přece křest stále zůstává křtem a křestní jméno si uchovává svou náboženskou souvislost.

Když mě formulář nutí lhát

Představte si, že vyplňujete důležitý dokument, ve kterém instituce vyžaduje pravdivé údaje, a narazíte na kolonku označenou křestní jméno.

Co do ní uvedete, jestliže stojíte mimo církevní instituce, tedy i křest?

Většina lidí napíše své jméno a pokračuje dál, protože právě takový postup se stal běžnou zvyklostí.

Já se však nad tímto požadavkem zastavuji, protože při vědomém vnímání původního významu slov mi vzniká rozpor mezi tím, co po mně formulář požaduje, a tím, co o sobě skutečně uvádím.

Mám své jméno, nikoli křestní.

A tak jsem už do některých formulářů napsala právě toto sdělení, protože jsem chtěla zachovat pravdivost svého vyjádření.

Na problém jsem opakovaně upozorňovala také některé příslušné instituce, telefonovala jsem i psala, vysvětlovala rozdíl mezi jednotlivými označeními a očekávala, že se nad ním alespoň zamyslí.

Výsledek?

Kolonka zůstává, formulář pokračuje ve své zaběhnuté podobě a člověk se znovu ocitá před stejným požadavkem.

Přitom by stačilo jediné slovo.

JMÉNO.

Neznalost neomlouvá. Koho vlastně?

Kdysi se říkávalo: "Neznalost neomlouvá."

Tato věta se nám připomíná zejména tehdy, když člověk přehlédne nějakou povinnost, vyplní dokument chybně nebo poruší pravidlo, aniž by tušil, že vůbec je.

A tak se ptám, zda stejná odpovědnost platí také pro instituce, které formuláře vytvářejí a předkládají veřejnosti.

Proč mají lidé nést odpovědnost za správnost každého údaje, zatímco instituce používají označení, jehož původní význam odkazuje k určitému náboženskému obřadu, ačkoli požadují pouze osobní jméno?

Jde o převzatou šablonu, pohodlnost, laický přístup, aniž by znali či hledali původ slov, nebo vědomé přehlížení připomínek?

A proč i po opakovaných upozorněních zůstává všechno při starém, zatímco naše připomínky zůstávají bez vysvětlení, reakce či jakékoli odpovědi?

Odpovědnost za slova přece náleží také tomu, kdo je používá a vyžaduje jejich prostřednictvím odpověď.

Co všechno nese slovo?

Ve svém dlouholetém bádání se zabývám nejen původem slov, ale také jejich zvukem, obrazem, souvislostmi a působením na člověka.

Slovo pro mě představuje mnohem více než pouhé označení nějaké věci či skutečnosti, protože v sobě nese významové vrstvy, které vznikaly a proměňovaly se po celé generace.

A právě proto přikládám takovou váhu slovu křestní.

Jeho spojení se křtem a křesťanskou církví zůstává součástí jeho významové historie bez ohledu na to, nakolik si je při každodenním používání uvědomujeme.

Z mého pohledu má každé slovo také svou energetickou rovinu, a proto vnímám zápis vlastního jména do kolonky křestní jméno jako symbolické připojení k náboženskému obřadu a instituci, s nimiž se osobně neztotožňuji.

To je má interpretace, vycházející z dlouholetého zkoumání slov a jejich působení, a právě proto považuji za důležité zacházet s nimi vědomě.

Změní-li se běžné používání slova, znamená to automaticky, že se vytratil i jeho původní obsah?

A kdo vlastně rozhoduje, které významy si ponecháme a které odsuneme do zapomnění?

Pravda, která se proměňuje v křivdu

Tady se dostáváme k další souvislosti, která mě při přemýšlení nad formuláři zaujala.

Instituce vyžaduje pravdivé údaje, ale současně mi předkládá označení, které z mého pohledu skutečnost překrucuje.

Pokud se podřídím jeho současnému výkladu, vyplním kolonku podle očekávání instituce, ale v rozporu s vlastním chápáním původního významu slova.

Pokud se držím svého přesvědčení a uvedu, že mám své jméno, nikoli křestní, narážím na formulář, který očekává jen vepsání jména, aniž by dal širší prostor pro vyjádření.

A tak se ptám: Čí pravdu vlastně vyplňujeme? Svou, nebo tu, kterou nám předem připravil někdo jiný?

Právě tady se mi připomíná naše dřívější zkoumání slov pravda, křivda a istina, při kterém jsme se zabývali rozdílem mezi tím, co člověk přijímá jako platné, a tím, co poznává jako vlastní skutečnost.

A také otázkou, kdy se pravda přizpůsobená určitému pravidlu počíná vzdalovat tomu, co člověk skutečně ví a vnímá.

Jedno slovo. A tolik otázek.

Možná si někdo řekne, že jde o maličkost, protože každý přece rozumí tomu, co má do kolonky napsat.

Jenže právě v takových maličkostech se ukazuje, nakolik vědomě zacházíme se slovy, která každodenně používáme.

Když se původní význam nějakého označení postupně překryje novou zvyklostí, přijímáme tuto zvyklost jako samozřejmost, až se nakonec přestaneme ptát, odkud slovo přišlo a co vlastně říká.

A přitom v tomto případě máme po ruce označení, které je krátké, přesné, srozumitelné a společné všem lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.

JMÉNO.

Jedno slovo, které plně vystihuje údaj, jejž instituce potřebuje.

Proč tedy dál používáme označení křestní jméno, když se ptáme na jméno člověka?

Je to chyba, záměr, lajdáctví, či úmysl?

A především: Kdy počneme od institucí vyžadovat stejnou odpovědnost za čistá a přesná vyjádření, jakou ony vyžadují od nás?