Kam zmizel náš selský rozum

Poslední dobou se ke mně vracejí vzpomínky. Dnes na tetu z chaloupky pod strání.

"Teto" jsem jí jen říkala, narodila se v roce 1896. Celý život, kromě posledních dvou až tří let, žila v chaloupce pod strání u potoka. Suchý záchod, na který se nejdříve chodilo přes zahradu do jejího rohu, byl později vymožeností ve fortně. Fortna byla takovým studeným přístavkem před původním vchodem. Zároveň se tudy šlo do chlívku ke kozám a nad nimi pod střechou bydlely slepice, které tam měly své schůdky. O kamenné do chalupy, původně tedy venkovní schody, teta brousívala nože. Schody také předpovídaly počasí. Když byly suché, bylo pěkně. Když zvlhnul první schod, znamenalo to, že bude pršet. Když zvlhnul druhý, hrozil lijavec nebo delší deště. Třetí si pamatuju jen suchý. To by byl asi velikánský průšvih. Schody vždycky dodržely, co předpověděly.

Teta ještě mluvila krkonošským nářečím, které jsem jako děcko vnímala. Znělo mi malebně. Přístavek fortny vytvořil vnější zákoutí, kde byla lavička. Bylo tam závětří a teplo i za chladnějšího počasí. Tam se scházely "tetky", tak se říkalo starším ženám, a klábosily. Vždycky si k tomu přinesly nějaké to dělání. Tu háčkování, kterému se říkalo štrikování, tu zašívání. A to jim bylo už i hodně přes osmdesát. Teta háčkovala jemňoučké krajkové ubrusy, záclony, lemy polštářů i lemování poliček. Chalupa chudá, ale vždy čistá a vyzdobená zručností jejích rukou.

Zatímco tetky štrikovaly nebo zašívaly, strejcové si u toho opravovali náčiní, kosy a hrabišťata, vyřezávali nebo pletli košíky. Každý měl něco v rukách a řeč plynula sama. Povídalo se u všeho. Lidé uměli být spolu, aniž by museli mít připravený program.

Vařilo se na kachlových kamnech. V měděnci na vodu, který byl součástí kamen, se ohřála voda na nádobí a mytí, zároveň se uvařil prostý oběd – častokrát v létě brambory s tvarohem nebo sladké knedlíky a kyselo. U toho se v troubě upekl i rybízový koláč nebo bublanina. To pro nás havrlanty, děcka. Scházely se tu i od sousedů a jindy jsme byly zase u nich. A to všechno se zvládlo s jednou otýpkou suchých klacíků posbíraných po zahradě ze stromů. Lepší dřevo se šetřilo na zejmu, tím bylo škoda topiť. V chladnějších letních dnech kamna vytopila z té jedné otýpky i chalupu. A víte, co byla otýpka? Inu to se poskládaly suché klacíky a svázaly. Ta malá otýpka byla do jedné ruky. Její sbírání byla činnost nás dětí, abychom se také přičinily. Někdy se pekly i buchty. Tvarohové, povidlové, makové. To byla dobrota. Když jsem vyrostla naučila jsem se nejen buchty, ale péci je i v těch kachlových kamnech. Kdo je ochutnal, ví, že ať se snažíte, jak se snažíte, z elektrické trouby jsou jiné.

Teta byla bezdětná. Stalo se, jak to tehdá bylo, že máchala jako mladé ďuče prádlo v zejmě na potoce. Prochladla a důsledkem byla bezdětnost. Přijala moji maminku jako vlastní. Já jsem poznala už až jejího druhého muže. První padl za první světové války. Strejdu jsem zbožňovala. Byl to tak říkajíc dobrák od kosti a dříč. Byl ševcem a šil nové boty. Možná i spravoval. Teta chodívala do Milety skládat kapesníky. Ráno pět kilometrů tam, večer zpátky. Pěšky. V létě i v zimě. Zatopit, obstarat kozy i slepice. Večeře byla bandory a kyselo, snídaně kafiště s drobeným chlebem. Nějaký ten chléb s kozím mlékem s sebou k obědu.

Se vším si poradili sami. Na to, co potřebovali koupit, si našetřili. I na opravu chaloupky. Než ji ale uskutečnili, přišla měna a o peníze přišli. Tak dál chodili na suchý záchod a pro vodu do studny s ruční pumpou. Vodu nanosit a vynosit. Na všechno. Včetně praní prádla na valše. V létě to šlo, ale v zimě ….

Potom strejda ochrnul. Teta, i když jí už táhlo na osmdesát, o něj v té chaloupce několik let pečovala. Sama. My jsme bydleli daleko a můj táta jezdil na víkendy pomáhat, jak mohl.

Proč mě napadl tento příběh k nadpisu?

Tenkrát se vše dělalo ručně. Byla to dřina. Mnoho věcí vymýšleli sami a stejně i dělali. Žádný počítač, ani televize, ale zpočátku ani rádio. Umíme si to dnes vůbec představit?

Dnes se vše koupí a všechny informace vyhledají. Mozek, zejména ten selský rozum, přirozené myšlení, ochabuje. Dávné zvyky se zapomínají a mají se i za ostudu. Když jsem si na jedno zasedání vzala háčkování, abych v těžkém vzduchu udržela pozornost, byla jsem za vyvrhela. Stále více sedíme u počítačů a jemná motorika, dáli se to tak říci, se omezuje na ťukání do klávesnice pc nebo mobilu.

Když ruce přestanou tvořit, opravovat a hledat řešení, dostává mozek stále méně podnětů. Postupně leniví a zvyká si na to, že za něj přemýšlí někdo jiný. A s tím se pomalu vytrácí i obyčejný selský rozum.

Též vítám dnešní technické vymoženosti, automatickou pračku místo valchy, splachovací toaletu v teple domova místo suchého záchodu, kde mrzne. Otočením kohoutku teče teplá i studená voda a ta špinavá odtéká sama, místo chození k pumpě za každého počasí, ručně napumpovat do kyblíku nebo džberu, donést do chalupy a použitou opět vynést a vylít.

Za jak krátkou dobu se náš život změnil a žijeme úplně jinak než ještě před pár desetiletími.

Otázkou není, je-li to dobře, nebo špatně.

Technika nám ušetřila spoustu práce. Zda si udržíme zdravý selský rozum, tedy schopnost přemýšlet a hledat vlastní řešení, záleží jen na nás.

Otázkou tedy je, co děláme s časem, který jsme díky technice získali.