Milý, milo, milost

Milí čtenáři, jak je mi milo povídat a předávat jiný pohled na etymologii slov. Milovajó je, dáváme jim tím velkou milost, neb je přijímáme zpět.

Moje etymologie je postavená na společném obrazu, na univerzálních prožitcích a zkušenostech. Nikoli na pouhé podobnosti písmen či zvuku. Vychází z hypotézy prajazyka, který se mnohokrát rozdělil. Spousta jazykových odnoží zanikla. O těch známých povídáme jako o mrtvých. Je ale ještě více těch, které zanikly úplně, aniž by po nich zůstala stopa. Možná některé odhalil Villi Melnikov (Вилли Мельников – najdete na YouTube), ale to je jiná kapitola.

Nejstarší doložený význam milo, který se v praslovanštině obnovuje jako milъ (milo), možná původně znamená milý, drahý, příjemný, vítaný, oblíbený, blízký, přívětivý, hřejivý.

Staroslověnština měla mnoho tvarů. Je zajímavé, že význam je již povětšinou posunutý do slitování, dání milosti a milodaru. To je jen malý výčet:

milovanie jako milosrdenství

milovati jako mít slitování, soucit, býti milostiv, ale také milovat ve smyslu ljubiť

milosrdъiie jako slitování, milost, laskavost, milosrdenství

milostivъ jako milostivý, laskavý

milostь jako milosrdenství, smilování, slitování, milost, též almužna

milostъini jako slitovaní, milosrdenství, dobročinnost, ale i almužna, milodar

milъ jako omluvitelný, tedy hodný slitování, též milý

milѣ jako odprošovati

Sem patří i titul "Jeho Milost", který označuje postavení, tedy nadřazenost člověka, který má moc rozhodovat o osudech lidí, tedy udělit milost, slitovat se.

Je zde jasný posun od původní blízkosti a přívětivosti, přes milost jako přízeň, nakloněnost, tedy přijetí někoho zpět do kruhu kmene, byl vzat opět milým. Později došlo k posunu významu na slitování a milodar. A další posun vedl až k titulu, jímž osoba dává najevo svou moc nad druhými. To je ve své podstatě cesta od vztahu ke společenské instituci. To je jen úvaha.

Když se podíváme na kořen slova z hlediska rozboru, dostaneme:

M – mozek, myšlení

I – energetický tok

L – lidé, louč, tedy světlo – lumen

MIL: lidské myšlení vysílá žár, teplo přijetí nebo odmítnutí; je to vnitřní plamen, který je řízen mozkem, nikoli srdcem či Jiskrou

LIM: proto v otočeném čtení potřebuje MIL hranici LIM jako limit; pokud moc přeroste v pýchu a panovačnost, ztrácí se limit a nastupuje spalující žár

Obrazně s tím souvisí i slovo milíř, které je podle běžné etymologie odvozeno údajně od německého der Meiler. Mé úvahy putují jinak. Němci přišli již na obsazené území našimi předky Nýsy a Suevy. Přijímali od nich slova, která přizpůsobovali své výslovnosti. Byli ale prvními, kdo slova zapisoval. Proto jsou písemné památky německy psané. Naši předkové ctili ústní tradici předávání, aby uchovali nejen živý jazyk, ale i předávané věsti. Nikoli informace. Podle mne udělalo slovo jen kolečko: od nás k Němcům a opět zpět.

Ale zpátky ke slovu milíř. Milíř je pec na pálení dřevěného uhlí. Dřevo v něm žhne, nikoli hoří volným plamenem. Žár je uvnitř držený, omezený, řízený. Kdyby se oheň rozběhl naplno, dřevo shoří, aniž by vzniklo uhlí. -Má stejný princip jako MIL u člověka. Vnitřní žár. Proto se domnívám, že dávná slova o stejném základu sdílela stejný obraz. Nikoli písmenka, ale hlásky a zvuk. Zvuk se lišil drobnými nebo většími odchylkami rytmu a tónu, a tím slova dostávala přesnější význam. Tyto odchylky se dnes již jen velmi těžko dohledávají či rekonstruují. Ale možné je vše, neb si svoji řeč neseme zapsanou sami v sobě.

Například: milo jako vřele, srdečně, přívětivě, příjemně

milost jako přijetí zpět mezi své druhy, do tepla svého kmene, kruhu

milost jako udělení milosti z pozice moci (tady může být její čisté použití nebo pýcha)

milost jako titul

Každé se vyslovovalo jinak, ale stále bylo složené ze stejných hlásek. Možná bylo na počátku více samohlásek, které řeč dělaly zpěvnou. To paradoxně může být uchováno v německé výslovnosti slova milíř, der Meiler (mailɐ).

Slovo MILO nese mnoho nánosů. A i jeho původní žár vychází z myšlení, nikoli ze srdce nebo z naší Jiskry. Proto se jím tak snadno daří manipulovat. Mnoho z vás to cítí a slova jako milovat či milý vypouští ze svého slovníku. Daleko hlubší je staré slovo LJUBLJENIE, které je dnes u nás skoro zapomenuté, ale na Slovensku a v dalších zemích se v různých podobách stále používá. Má je dokonce i němčina – Liebe.

Jaký pocit ve vás slovo vyvolává? Vnímáte rozdíl mezi soucitem a slitováním? Máte společný název nebo obraz pro slova: oheň, světlo, teplo, matka, dech? Které slovo je vám bližší: milovat či ljubiť?

Mé otázky mají vést k zamyšlení. Každé slovo zde má své místo, aniž bychom rozlišovali a hodnotili. Je tu jen význam a jeho čisté použití.