Odchod – rozchod

Lidé se potkávají, seznamují, schází i rozchází.

Dnes se zaměřím na rozchod či odchod.

Proč?

Způsob, jakým odcházíme, je totiž poslední stopou, kterou ve vztahu zanecháme.

Odchod totiž ještě patří ke vztahu. Je jeho posledním společným dějem.

Úcta při odchodu není jen úctou k druhému. Je také úctou k části vlastního života, který jsme s druhým sdíleli.

Ať už byl vztah jakýkoli, partnerský či kamarádský, přátelský či pracovní, odchod a rozchod je tečkou. Je něčím, co zanechá v člověku buď hořkou pachuť nebo příjemnou vzpomínku. Forma, jakou se lidé spolu loučí, nebo jakou jeden postaví před hotovou věc druhého, vypovídá o vzájemné úctě k tomu, co bylo, co společně prožili. Čím delší vztah, tím bohatší společná minulost.

Lidé mají možnost postavit se změnám ve vztahu čelem, vyříkat si změny, posuny a nastalé odlišnosti, které je vedou k rozchodu. Podívat se vzájemně do očí a poděkovat si za dobré i horší. To je projevem vyspělosti a vzájemné úcty.

Není-li tato možnost, přebírá ji telefon. Hlas místo pohledu. I to je projevem úcty k sobě navzájem a k tomu, co za oběma zůstává. Člověk stále zůstává pro druhého člověkem.

Někdy člověk i po letech zvolí formu písemnou. Dříve se psalo ručně a styl písma vypovídal něco o pisateli i o pocitech, jež plynuly přes ruční psaní. Adresát byl víc než jen adresátem. Ručně napsaný dopis se tak mohl stát i pěknou vzpomínkou.

Dnes máme maily. Naprosto anonymní. Rychlé. Vyťukat několik slov a jde se dál. Může se tak stát snadnou cestou, jak druhému něco oznámit, aniž bychom čelili jeho bezprostřední reakci.

Mladí to ještě dotáhli do dokonalejší formy, stačí SMS zpráva. A někdy lidé volí zprávu právě proto, že hlas druhého člověka by jejich rozhodnutí zkomplikoval — přišel by cit, otázky, společná minulost, možná slzy. Mail dovolí udělat střih, aniž by nutil projít tím okamžikem spolu.

Přesto může být mail i velmi osobní — někdo dokáže napsat nádherný dopis mailem a někdo pronést ledovou větu do očí. To, co se za tím skrývá, není v samotném médiu, ale v možnosti jednostranně zavřít dveře bez setkání s reakcí druhého.

Jenže pohodlnější způsob pro odcházejícího může být zároveň mnohem bolestivější pro toho, kdo zůstane. Při pouhém poslání mailu či zprávy se člověk vytrácí a stává se pouhým adresátem – příjemcem oznámení. V tu chvíli jeden rozchod provedl a druhému jej pouze oznámil. O odchodu mohl rozhodnout sám, ale způsobem, jakým jej provedl, vzal druhému možnost prožít poslední okamžik vztahu společně.

Když odcházíme z jakéhokoli vztahu, způsob odchodu je poslední věc, kterou tomu vztahu dáváme. Máme plné právo odejít, aniž bychom své rozhodnutí obhajovali, můžeme změnit směr a jít dál svou – jinou cestou — a přesto způsobem odchodu vyjádřit úctu….sobě navzájem, společně prožitému času, vlastnímu životu, ale i rozchodu samému….

Tady mi přišel výstižný citát od Roberta Cartera z knihy Řeč kamenů - Bílý plášť, byť je vytržený z kontextu, hodí se podle mne na dnešní dobu:

"…. jsou-li dvě možnosti, většina lidí si zvolí tu snazší."

Způsob odchodu nezmění to, co spolu lidé prožili. Může však změnit způsob, jakým na to budou vzpomínat.

Od této chvíle přestává být MY a počínají dvě JÁ – NÁ.