Slunoodvrat

Proč slunoodvrat?

Máme v roce čtyři velká období. Jsou to období, nikoli jen ten jeden okamžik, ke kterému se daný pojem vztahuje dnes. Máme slunovrat – v zimě, kdy se k nám po nejdelší noci slunce opět vrací a den se prodlužuje. Máme dvě rovnodennosti, jarní a podzimní. Jarní oslavuje probouzení života a podzimní věnuje vzpomínku předkům. A máme letní slunovrat, či spíše slunoodvrat. Je to opak zimního, proto by to mělo být podle mne i v názvu. Slunce se počíná opět odvracet, den se zkracuje a noc prodlužuje, byť astronomicky jsme na počátku léta.

S tímto svátkem, tedy nejkratší nocí a vrcholným sluncem, nejdelším dnem, se pojí mnoho zvyklostí. Patří k nim: spojení muže a ženy jako oslava času plodnosti, čas ohně a vody, čas přechodu mezi světy, věštění budoucnosti i čas sběru léčivých bylin, jež v tuto dobu sebrané mají doslova čarovné účinky. Dokonce i legendární květ kapradí se objevuje zrovna v této noci.

Dívky pouštěly věnce po vodě, aby našly svého ženicha, lidé se společně koupali, což byla očista vodou, přeskakovaly ohně jako očistu ohněm.

Jako by se v tuto noc a den spojovaly dva zdánlivé protiklady.

Je to to hlavní, co nám slunoodvrat předává? Nebo to důležité bylo skryto, vymazáno a dochovalo se jen to povrchní a bezpečné pro ty, kdož převzali vládu. Neb toto období bylo tak hluboko vkořeněno v lidské paměti, že bylo i nad síly mocných jej vymýtit zcela.

Nejdříve se podíváme na některé názvy slunoodvratu. Kupala nebo Kupalo je název od slunečního boha Kupaly. Dalším názvem je Kres či Kresná noc. A křesťanství jí dalo název po svatém Janovi tedy Svatojánská noc. Je tu ještě jeden název, Litha. Název, který používají novopohanské kruhy, pochází od anglosaského mnicha Bede z 8. století, který zaznamenal staroanglické měsíce Ærra Liða a Æfterra Liða ("před-Litha" a "po-Litha"), tedy měsíce kolem slunovratu.

Kupalo, může někomu připomenout léto a koupání, tedy tu očistu vodou, nebo kupu a kupení, spojeno s "al" v plnosti. Níže se dovíte, jak to souvisí.

Kres - kresъ na první přečtení vyvolává podobnost se slovem křes, křís, tedy křesání dřívka o dřívko (často dubového) k vykřesání jiskry zapalující oheň. Jiskru jako lidskou podstatu budíme též "křesáním", tedy třením neboli třenicemi – obtížemi, jsou-li zvládnuté, rozsvěcují Jiskru člověka. Kresiti, neboli křísit znamená probouzet k životu (vzkřísit) stejně, jako zapálit oheň. Je to zapálení vnitřního světla, které si člověk nese s sebou do období tmy, kdy jej ubývá, kdy se dni zkracují a noci, tma prodlužuje. Na cestu pak svítí jen vnitřní světlo.

Kres má i jiný význam. Křesáním se jiskra odděluje od křesadla a zapaluje vatru, to znamená velký oheň. Stejné je to s Jiskrou člověka, která se dokáže oddělit od hmoty – těla.

Kres jako vatra. Vatra je velký oheň obraz Slunce, přesmyčkou vznikne slovo trava ve významu trvalý nebo vrata jako brána. Vatra je tedy trvalý žár Slunce, v němž je brána. Kam či jaká ponechávám vašemu pátrání.

Kres je také vnímán jako kříž. Nikoli křesťanský symbol, ale křížení cest – vodorovné, horizontální, lidské, hmotné a vertikální, kolmé, duchovní. V jejich zkřížení se probouzí Jiskra. V mém vnímání se obě osy protínají v oblasti brzlíku, kde sídlí Jiskra života.

Kresat znamenalo ve starých slovanských krajích nejen zapalovat, ale také vysekávat – kresat les a otevírat průchod – kresat cestu. Podobné je klestit, jen tvar novodobý. A to nám souvisí s dalším názvem.

Liða – jedna teorie říká, že její význam je plavba, cesta, putování, jiná jej překládá jako klidný, mírný, jemný čas. Pokud obě teorie spojíme, tak nám čas Liða říká, že v poklidu obracíme plutí nazpět – tedy čas obratu.

Celé období zahrnuje část přípravnou (domnívám se, že 16 dní před samotným slunoodvratem) slunoodvrat – zvyky a dění – jako nejdelší den a nejkratší noc, slunoodvrat jako kratičké zastavení času a obrat, tedy přesný okamžik, v němž se otvírají brány, probouzí Jiskra, a část doznívající (domnívám se, že dalších 15 nebo 16 dní).

Jaký význam celé období má?

Je to moje úvaha či zamyšlení.

Je to především období loučení se se světlem, ...a zároveň přijetí druhé poloviny kola roku. Období díku za sluneční paprsky a teplo. Období první sklizně. Období, kdy slunce přejde přes svůj vrchol a počíná se odvracet.

Je to jako dech. Jaro se nadechuje – jarní rovnodennost, slunoodvrat je zadržením dechu, podzimní rovnodenností počíná výdech, po němž zimním slunovratem nastává zadržení až do jarní rovnodennosti a nádechu. Rytmicky, stále dokola.

Většina dnešních i novopohanských a novoslovanských oslav je založena na radosti a veselí. Myslím, že dříve tam bylo více díku a vděčnosti. Za světlo a teplo. Za nášč (=úrodu) a sklizeň.

Názvy se mění, děje a zvyky přežívají.

Ohně na vrcholech kopců.

Nejen ohně. Kola omotaná slámou a spuštěná z vrchu dolů. Hořící kola. Kůly s koly nahoře. Kola roku.

To není obyčejný táborák s opékáním buřtů. To je obraz odcházejícího Slunce.

Rosa a voda.

Nikoli voda v řece. Ale ranní rosa.

Ve starých záznamech se opakuje: koupání v rose, válení v rose, sbírání rosy do plátna, omývání tváře rosou, sběr léčivých bylin právě za rosy.

Jako by po noci největšího světla vznikala voda jiné kvality.

A to je zvláštní a zajímavé.

Byliny

Všude se traduje sběr bylin, a to při končící nejkratší noci, kdy je ještě slunce pod obzorem, neb síla rostlin je největší, léčivé kořeny nasály sílu země, květy přijaly magickou sílu a kapradí s jeho čarovnou mocí.

Jako by svět dosáhl vrcholu své plnosti.

Nikoli jen Slunce, ale celá Země.

A teď něco, co mě hodně zaujalo a může to souviset s Kupalou a kupením.

Ve slovanských záznamech se velmi často objevuje, že se shromažďovaly staré věci, které už byly vyřazeny a ztratily svou potřebnost. Byly spáleny v Kupalových ohních. Tedy něco staré končí, vrací se a otvírá se prostor tomu, co přijde.

Otvírá se prostor temnotě, neb ta je stejnou součástí kola roku jako část světla. Otvírá se prostor ke stažení se do hlubin svého nitra. Počíná přípravné období, které vyvrcholí podzimní rovnodenností.

V tuto dobu slunoodvratu je hranice mezi světy tenká. Otvírají se brány do jinosvětů, což se odráží v různých pohádkách a pověstech. Víly, rusalky, lesní ženy, hadí králové, poklady, květ kapradí. Podobné bytosti při slunovratu i slunoodvratu. Zdá se, jako by se při slunovratu otvíraly brány říše v temnotě a při slunoodvratu brány říše ve světle.

Dvě poloviny jednoho děje, jednoho kola, jednoho cyklu, celek.

Slunoodvrat byl nikoli svátkem nebo oslavou, to se z něj stalo až později, byl původně časem, kdy svět dosáhl vrcholu své síly a začal se obracet.

A člověk se obracel s ním. Je to čas přijetí obratu dosavadního směru, člověk přitom procházel branou z růstu do zrání a sklizně. Je to brána průchodu do jiného stavu bytí, nikoli do jiného světa. I když i ty se otvírají.

Každá vrcholná část leta (roku) má svoji bránu průchodu do jiného stavu bytí. Dohromady tvoří otevřený kruh a ve své návaznosti spirálu – cyklus. Jen ti, kteří zůstanou stát před branami bez ohledu na věk, jsou zacykleni v kruhu opakování.

A to je ztracený význam slunoodvratu.

Ve světle vidíme svět.

V temnotě vidíme sebe.

Temná část byla zamlžena a skryta, aby člověk toužící po světle zapomněl, že jedině celek, tedy svět venku i svět v nás, světlé i temné, že jedině jejich spojením vzniká celek a člověk získá to, po čem jeho duše prahne.

Dnes si lidé naplno užívají léta, aniž by se připravovali na období útlumu beze světla, či s jeho minimální dávkou. Navíc jsou v období útlumu vrženi do umělého světla a stejného aktivního rytmu života, který vysává jejich životní sílu. Jsou v jedné půlce a tu druhou ať vědomě či bez uvědomění si, odmítají. O tom si ale povíme při příštím předělu – podzimní rovnodennosti.