Bílý Had a Bílý Pauk (pavouk)

 Bílá barva je u mnoha národů považována za barvu čistoty a vědění.

Bílý Had je informace. Je obrazem tkanice, tkaniva, niti, přadena, příze.

Bílý Pauk je tkadlenou schopnou tkát z příze plátno života.

Příze sama o sobě je jen klubkem více čí méně nahromaděných informací, více či méně uspořádaných. Informace sama o sobě pouze je (=nen). To, jak bude použita, co z ní bude utkáno, leží na tkadleně.

Tkadlena sama o sobě bez přadena je holá, pustá. Stejně jako tkalcovský stav bez osnovy a nití.

Oddělí-li se tedy přadeno od tkadleny, oddělí se informace od bytosti schopné tkát předivo života – žití – čití – cítění – vijá. Z celku se stává dualita.

Co je vně, je v nitru, co je v nitru, je vně.

Oddělení informace od tkadleny vně či v nitru člověka znamená vždy vznik duality.

Bílého hada se chopí ti, jenž touží vládnout a použijí informace ve svůj prospěch. Vydávají se za tkadleny a tkalce. Ty původní pošpiní, zostudí, pohaní a vyženou. Místo plátna žití – vývoje i rozvoje – pro vše a všechny, tkají plátno se vzorem vládnutí pro sebe a ovládání ostatních. Bílý had se stává postrachem, informace strašákem, neb kdo ví, jak to vlastně všechno je? Ztrácí se důvěra v cokoli řečené i napsané. Ztrácí se důvěra v sebe. Lidé potřebují důkazy, důkazy důkazů, důkazy z venku, neb přestali cítit informaci v sobě. Ty, jenž informaci v sobě cítí, považují za šarlatány. Mnohdy i oprávněně, neb cítění lze předstírat. Předstírat před těmi, kdo jej ztratili, ale odhalují se před těmi, kteří cítí. Proto jsou „cítící“ hrozbou. Proto jsou původní tkadleny hrozbou. Mají hluboké cítění.

Ublížil-li někdo bílému hadu či bílému pauku může si v sobě nést strach z odvety, tudíž strach z bílého hada či bílého pauka.

Ublížení znamená, uzmutí a použití informací, jež má bytost ze své roviny žití – čití ještě zavřené. V čistém plánu života je postupné otvírání se informačních vláken, aby byla ku prospěchu. Každému jiná, z jiných oblastí, na něž je připraven.

Ublížení bílému pauku znamená tkát z těchto kradených informací – vláken plátno.

Ublížit a ubližovat bílému hadu a bílému pauku znamená vyrobit a vyrábět z cítící bytosti bezcitnou příšeru. Původní poslání je pod tlakem zapomenuto a zůstává jen touha přežít, nakonec možná jen zemřít.

Dualita v člověku znamená oddělení člověka od sebe, oddělené informace od vnitřní tkadleny, otočení informace proti sobě, strach.

Spojením bílého hada s bílým paukem nastává obnova tkaní čistého plátna žití – čití. Znamená to odstranit plátno předchozí a s ním strachy a položit osnovu pro plátno nové, či navázat na plátno původní.

Bílého hada i bílého pauka má člověk v sobě. Jejich opětovným propojením se obnoví cítění. Člověk počne věřit sám sobě. Bez nutnosti mnohonásobného ověřování si důkazů důkazy z venku, bude vědět v sobě a důkazy mu budou přicházet samy. Spojením bílého hada a bílého pauka se obnovuje celek a mizí dualita. Dualita mizí nejprve v člověku, člověk se zceluje. Potom se celek z něj promítá do vnějšího prostředí a zpět do člověka. Počala obnova původní vývojové spirály.

Doporučuji věřit sobě a všechny vnější informace si prociťovat. V souznění budete jen s těmi, které jsou na rovině s Vámi. K ostatním budete mít celou škálu různých pocitů. Půjdete-li dál svojí cestou poznání, budou se i tyto pocity proměňovat.

Zcelit sebe a plně tkát plátno svého života (čití – čijá – vijá ) znamená přestat odporovat čemuko-li a přijmout život se vším, co přináší. Tomu se říká vzdání se životu. Bílá barva je též znakem vzdání se. Vzdát se v sobě sobě znamená přestat bojovat se sebou. Přestat bojovat se sebou znamená přijmout sebe ve všech osobních polohách (světlé i temné). Přijetí sebe se promítá do okolního světa a vrací se k člověku. Přijetí se v člověku sílí a šíří se dál.

To je posun Vědomí člověka.

Spojení bílého hada a bílého pauka.

Zvládne-li to dostatečný počet člověků, vystoupíme z časové smyčky a posuneme se na spirálu vývoje.

Za sebe cítím, že jsou stále možné obě varianty – jak posun, tak i další kolo v časové smyčce. Proto nám tak diktatura strachu přitvrzuje, aby zabránila spojení bílého hada s bílým paukem v člověku a následné otevření cítění. Ukolébává v tom, že již „někdo“ vše zařídil, že je již „hotovo“.

Za mě nikoliv.

Nyní bychom měli na své cestě vnitřního spojení sebe sama nejvíce zabrat bez ohledu na vnější kolébání v blaženém nicnedělání.

Zda-li projdeme bránou posunu, či nastoupíme další kolo časové smyčky je totiž jen a jen na nás.