I stromy pláčou

Slunce a modrá obloha. Sice je teprve začátek února, ale venku to už vypadá jako na jaře. Těším se na procházku s pejsany. Honem do práce, ať je hotovo a můžeme vyrazit. Po poledni se malinko začíná zatahovat. Tak šup, aby se nám sluníčko neschovalo úplně.

Šli jsme opět na kopec za domem. Jak jsme stoupali, stále více se zatahovalo a mě přepadal divný pocit. Nevěděla jsem proč, neuměla jsem si ho vysvětlit. Mraků přibývalo. Na vršku jsem si lehla do sněhu a pozorovala je. Vzpomínala jsem, kdy naposledy jsem viděla přirozenou oblohu. Už ani nevím. HAARPové mraky, sem tam mráček „příroďáček“ a nad tím vším hučí stíhačky a malují svou chemickou pavučinu. Ležet se tu nedá věčně, tak jdeme dál.

Uprostřed pole jsou boží muka s Pannou Marií a u nich dvě lípy. Chodíme kolem pravidelně, občas se tu i zastavíme, ale stromy nikdy nezářily energií a já neměla touhu je objímat. Až dnes. Chtěla jsem opět jenom projít kolem, když tu mě zasáhla nesmírná bolest a volání: „Pomoz, druh mi umírá.“ Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a rozběhla se k lípám. Ano, jedna opravdu umírá, schne, sotva několik větviček ještě živoří. Je celá podhrabaná, kůra při zemi narušená a ošoupaná. Polámané suché větvě trčí žalostně k nebi. Druhá, vyšší a na pohled zdravá, jakoby se nad druhem skláněla a chránila jej. Cítila jsem její smutek, žal, bolest, stesk i prosbu. Objala jsem nemocnou lípu a snažila jsem se skrz kořeny spojit s matičkou Živou a skrz zbylé větve s Vesmírem. Prosila jsem o sílu a energii pro lípu a o její přežití.

Místo toho jsem dostala informaci, že čas se nachýlil, že bytí lípy je u konce. I druhá lípa přijala zprávu. Ačkoliv lípy věkem nejsou staré, připadaly mi jak dva stařečkové, seschlí a smutní, protože jim není dopřáno odejít ze života společně.

Silně mě mrazilo, byla jsem bezmocná a smutná, nemohla jsem pomoci.

I to ale patří ke koloběhu života na naší Zemi-Midgard. Jen citlivějším vnímáním Přírody si uvědomíme, že vše živé dokáže prožívat, dokáže cítit, mít rád a plakat.