Jak šel čas ....
Ohlédnutí,
člověka hledět nutí.
Člověk přichází,
žije a odchází.
Něco přináší,
jiné odnáší.
Nůši naši.
Deset let zpět,
co počal můj web.
Deset let zpět,
můj starý člověk zgeb
a jiný je tu hned.
Vše se mění, vše se točí,
kulím na to svoje oči.
Čas je hmotou, hmota časem,
kdo tu pase, či je spasen?
Realita i elita,
všechno kolem jenom lítá.
Lítá jako lítá saň,
zaplatila pro nás daň.
Daň bolesti i neřesti,
cestu zpět si teď klestí.
Líto stejně jako kruto,
vážíme teď nett brutto.
Kořeny ven
a rovnou do kamen.
Kvílí jako větrnice,
nebo bába klekánice.
Žádná milost, žádná lítost,
drva je přeci dost!
Člověk prost vědění,
jen plení a plení.
Oheň pálí slunce hřeje,
dosud žijem, je naděje.
Naděje zraje,
až na děje vyzraje.
Děje dějí se uvnitř i vně,
jako vám každému, stejně i mně.
Člověk se bojí,
myšlenky se rojí.
To oni tvrdí sou
a jen málo mne chápou.
To oni mi ubližují
a těžce sužují.
Člověk se bojí,
sám sebe kojí.
Kojí strachem a bolestí
přitahuje špatné zvěsti.
Ejhle – změna nastává,
to ni oni – ale já!
Člověk se hojí,
sebe se bojí.
Jak se tak hojí,
méně se bojí.
Poznává, kým byl, kdo je,
na svět se opět směje.
Zlé i dobré, špatné i veselé
hází do stejné postele.
Ve snu se děje ….
kvete naděje.
Zastrašeni – postrašeni – ustrašeni,
to bylo a stačilo – už ni.
Cesta čestná vine se před námi,
bez boje, bez lpění, beze strachu.
Cesta bolavá, ta už je za námi,
však dala zabrat, brachu.
Budoucí tvoří vědoucí,
což může být i matoucí.
Budoucí je z bylo,
co bude však děje se teď,
dejme se do toho hned!
Něco ináč, malá změna,
mění ego = já na NA.
Prohlédnout šálení,
smyslů jen mámení.
Pohlédnout v dálinu,
na naši končinu.
Obhlédnout, co zůstalo naše
a navařit hrnec kaše.
Prohlédnout past i lest,
ponechat si svoji čest.
Nahlédnout pod pokličku,
rozvázat kličku
a najít cestičku.
Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné (K.V.Rais)
Cestička k domovu
přes sebe vede.
Kdo sem a proč tu sem?
Vlákno se přede ….