Mluva – slovo „cit“

26.10.2018 11:00 - poprvé zveřejněno

V minulém článku jsem psala o naší řeči jako zpěvné, melodické. Psala jsem o důležitosti její zvukomalby, tedy slov a jejich výběru. Každé slovo je tvořeno hláskami, které mají určitý zvuk a slova jejich souzvukem zní. Ať již příjemně, či nikoliv. Zvuk vytváří chvění, které je nositelem síly. Síla buď tvoří či boří. Obojí je třeba. Na těchto dvou protikladech stojí Vesmír.

Z toho plyne, že slova svojí skladbou hlásek vytvářejících zvuky tvoří nebo boří.

Náš jazyk byl ochuzen o mnoho zvuků. Zejména o nosové hlásky, které probouzí k činnosti šišinku mozkovou, neboť chvění se šíří ven do prostoru i dovnitř do těla. Řeč postrádá též zvuky podobné alikvotním tónům. Naše řeč ztvrdla. Vytratily se měkké hlásky a dvojhlásky.

Řeč je vyrovnaná, pokud má rovnovážný stav různých druhů zvuků, které jsou vzájemně v souznějícím spojení.

Abychom mohli postupně vracet naší řeči její sílu, je třeba probudit v sobě cit a cítění. Co to slovo znamená? Dnes se často nahrazuje slovem „emoce“.

Význam slova – emoce:

e – znamená uzemnění, vychází z hmoty

moc – ovládající síla

e – opět uzemnění, vrací se do hmoty

Emoce jsou prožitky, které jsou jen na hmotné úrovni. Drží v ní, ovládají přes ni a brání posunout se k prožitku cítění. Dávají falešný dojem citu. Lomcují od emocí strachu a zoufalství k radosti a jásotu a stále dokola. Jsou jako rozbouřený oceán pohlcující vše, co se dostane do dosahu jeho vzdouvajících se vln.

Oproti tomu – cit:

c – cítění, vnitřní cítění, které je prožitkem a cílem pozemského bytí

i – je potok Moudrosti, k němuž je možné se skrz cítění připojit a cítit sounáležitost se vším

t – je pevnost, která nastupuje vědouce si sám sebe

Cit je vnitřní prožívání. Ať se děje, co se děje, jsem v sobě v rovnováze a v klidu. Oceán se jen jemně vlní a je bezpečno. Vidím do jeho hloubek, a tudíž i cítím do těchto hlubin, které jsou mi v úrovni emocí uzavřeny.

Oceánem je tady sama bytost. Buď je rozervaná, rozbouřená, zmítaná emocemi, nebo je v klidu a důvěře a cítí. Cítí, proto vidí. Vidí dál a má volbu. Volbu činu. Přestala být osudem zmítána.

V sanskrtu je „čit“ – ve významu Vědomí, „číti“ – je samostatnou silou udržující život a „čitta“ – znamená mysl, paměť, inteligenci.

Ivo Wiesner ve svých knihách zmiňuje rozsáhlý a zapomenutý kmen Nýsů, sestávající z mnoha rodů a kmenů, jejichž potomky jsou dnes různé slovanské národy žijící v Evropě a na Balkáně. Národy, které obydlely západní Evropu byly zničeny nebo vytlačeny a smísily se s žijícími východněji. Tento rozsáhlý kmen vedl podle Wiesnera kmen Čitů. Byl to kmen do počtu příslušníků malý. Sestával z volchvů a jejich rodin. Byl to lid Vědomý a silný, proto vedl ostatní kmeny. Usadil se v kotlině, v níž dosud žijí jejich potomci. S největší pravděpodobností jsme to my, Čechové v naší české kotlině. Proto je v našem národě tolik citlivých a vnímavých osobností, z nichž mnozí mají probuzené mimosmyslové schopnosti různého druhu.

Jsme národem, jenž ohýbal hřbet, aby tuto nejzápadnější výspu slovanstva udržel. A udržel. Nyní nastal čas se narovnat. Oprášit dědictví našich Předků – volchvů. Zanechali nám velké dědictví uschované i ve slovech. Proto byly a jsou podporovány snahy o zjednodušování a modernizaci jazyka. Mnoho je ztraceno, ale stále ještě zůstalo tolik, abychom skrz slovo, řeč, jazyk probudili naši paměť. Paměť Předků Čitů.

Slovo – čit – cit.

Být Vědomým znamená cítit. Cítím-li, mohu se vcítit. Dokáži-li se vcítit, umím číst – v lidech, v přírodě, ale i v knihách „mezi řádky“. Umím-li číst, mohu načítat (zůstat na povrchu), sčítat, počítat – (matematika je základem vědění), vyčítat, ve významu výčet (vyjmenování) čehokoliv – mít přehled.

Vyčítat ve významu dnešním, výčitka jako obvinění, je posunutím významu.

Mohla bych jmenovat mnoho dalších slov, v nichž je základem „cit – čit“, či „čet“ (součet, počet), nebo „ču“ (čuju - cítím). Zkuste to sami, budete-li mít chuť. Překvapí Vás jistě, co slov máme, jak spolu souvisí a kam byla některá významově posunuta.

To je můj pohled.