Pandemie číslo 2

A máme tu znovu co řešit. Čeho se bát, na co nadávat, či nad co se povznést.

Strach, odpor a zlost. Strach, odpor a zlost jsou energie hrubé a silné. Část národa má strach, další část po jarních zkušenostech má naopak odpor a zlost.

Je to přirozená reakce na krizi, na něco, co se vymyká běžnému stavu, na který jsou lidé zvyklí. Po překonání těchto dvou vnitřních pochodů, může nastat třetí – uvolnění, nadhled, řešení. Nějak podobně se popisuje průběh reakce člověka na krizovou situaci v psychologii.

Co se děje ve skutečnosti.

Nastal jev pro člověka nový. Jev, jež může ohrozit jeho současné postavení a přesahuje doposud získané zkušenosti. Běžný člověk reaguje strachem. „Co se mnou a s mými blízkými bude?“ Strach člověka stáhne, oslabí. Jeho původní síla putuje směrem k jevu, z něhož dostal člověk strach. Aniž by si to tento člověk uvědomoval a aniž by to sám chtěl, posiluje jev, jehož se bojí (přestože si přeje opak). Jsou lidé, kteří zůstanou v této první fázi. Strach je ochromí, ovládne, zastaví a oslabuje. Jeho prostřednictvím odplouvá životní síla nutná k posunu směrem k jevu – objektu strachu.

Ti kteří, kteří se naštvou, rozlobí či postaví do odporu, vysílají hrubou sílu směrem k jevu, jemuž se postavili. Sílu stejnou jako je síla strachu. Tato síla stejným způsobem, možná ještě i více, posiluje daný jev. Člověka jeho odpor postupně pohlcuje a vysává. Jev sílí. Sílí odpor. Jev ještě více sílí.

Cesta nadhledu je cesou přijetí. Přijetí jevu jako takového i s důsledky, co přináší. Tím, že jej člověk přijme, přestává ho rozčilovat, zlobit, či se jej přestává bát. Je tady. I on má své místo na slunci. Člověk si řekne: „ Moje cesta je jiná.“ A začne tvořit svůj vlastní svět. Představuje si, jak by chtěl žít. Jak se setkává s rodinou, prožívá společné chvíle s přáteli a další a další … Každý má svoji představu. V tu chvíli, přestává dávat sílu prvotnímu jevu, který ho vykolejil, a vrací se na svoji dráhu, které věnuje veškerou svou sílu a pozornost.

Jak – tak. Jak smýšlím, tak je. Čemu dávám sílu, to tvořím.

Aby vše fungovalo, musí každá buňka těla člověka věřit tomu, co buduje.

Těžko bude tvoření fungovat, když žaludek bude stažen strachy a hlava bude v představách. Pouze souznění pocitů celého člověka tvoří - buduje.

Obecně se člověk dá souladu spíš s horším, na základě zkušeností, než s lepším. Podle toho vypadá i jeho soukromý svět.

Začít tvořit lepší svět znamená se začít vnitřně měnit a měnit své vnitřní nastavení.

Komu se podaří změnou projít – projít svým peklem – i v „pekle“ bude žít šťastný a spokojený život.

Takový člověk přijímá způsob myšlení a postupně i řeči jak – tak. Přijímá, že je možné, aby souběžně byly různé jevy, a on si jen vybírá a zároveň tvoří svoji cestu, po níž jde. Je to cesta souznění a sounáležitosti všeho se vším.

Strach budí naléhavý pocit poslušnosti. Bude-li člověk poslušným a bude-li poslouchat, co se mu diktuje, vrátí se život do vyjetých kolejí. Buď poslechnu a vše se spraví, a nebo ne, a všechny nás to zničí. Lidé se strachem tvoří dav, jehož sílu je možné směřovat kamkoli. Dav poslechne, podá-li se davu informace přijatelně. Dav je snadno manipulovatelný právě přes strach jedinců otrávených strachem.

Odpor je též plodem strachu, proto směřuje jeho energie stejným směrem. Je to jen opak poslušnosti. Čemuko-li odporuji, to buduji. Takového člověka naplňují myšlenky na jev, který touží zlikvidovat. Protože přemýšlí o jevu samém, krmí jej. Odpor tvoří jenom odpor. Posilují obě strany. Buď zvítězí „jev“, a nebo člověk nad „jevem“. Odpor postrádá pochopení sounáležitosti, tudíž se hromadí síla na obou stranách, která se dříve, či později uvolní ve střetu.

Z mého pohledu bez strachu a bez odporu.

Vím, co se děje kolem, aniž by to ve mně vyvolávalo emoce. Vědět je potřeba. Podřídím se nařízením, aniž bych jim dávala pozornost a posílala svoji sílu. Tím oslabuje jev, protože všechno ke svému životu a růstu potřebuje energii – sílu. Přestane-li jev dostávat energii, zanikne.

Sílu věnuji sobě a svému světu, do něhož patří vše, co je mi příjemné. Ať už se člověci kolem mě rozhodnou jít jakoukoli cestou a tvořit společné kulisy strachu a odporu, v jejichž rámci žiji též, buduji si v nich svoji oázu. Čím více takových oáz bude, budou postupně měnit i kulisy. Změní se celý svět. Je to jenom o přesměrování toku síly.

Proto média udržují strach. Strach, který budí jak poslušnost, tak i rebélii. V sounáležitosti je síla. Tato sounáležitost je ale jen částečná.

Kdo pochopí, posune ji na vyšší úroveň sounáležitosti a souznění protikladů, strachu, odporu i přijetí, čímž se otvírá portál k putování cestou ljubljenia.