Tabu
V jednom z minulých článků jsem se zmiňovala o síle slova, jež vyjadřuje podstatu věci či bytosti. Píše o tom i Radoslav Večerka a kolektiv v knize K pramenům slov – uvedení do etymologie:
„Jazykové tabu vzniklo na půdě primitivního,magicky mytologického myšlení a souviselo s pověrečným přesvědčením jednak o přírodě oživené duchy a démony, jednak o fatálním sepětí slova jakožto akustického obrazu nějaké věci s věcí samotnou, resp. s jejím duchem nebo démonem. Lehkovážné a neuvážené vyslovení jména nějaké osoby, zvířete, nemoci, místa....,před níž měl primitivní člověk strach či úctu k ní, mohlo v jeho představách působit jako urážlivé, znevažující, příliš intimní nebo troufalé, neboť pravé pojmenování platilo za nedílnou součást a živoucí kus svého nositele, krylo se s jeho podstatou.“
Zjišťujeme, že to, co bylo odsunuto do říše bájí, legend a pohádek je čistší informace, než ta, jež je dnes vydávána za pravdu, často i jedinou možnou. Příkladem budiž známý příběh německého obchodníka a amatérského archeologa Heinricha Schliemanna, který uvěřil bájím a vykopal Tróju.
Uvěříme-li instinktům našich předků, kteří cítili slovo jako součást věci, bytosti, které určovalo jeho podstatu, ucítíme sílu a význam slova. Pochopíme, proč slovo mohlo vyjadřovat pouze jeden význam, a tudíž byla pro vyjádření se potřebná bohatost slovníku. Ta se ještě rozrůstala tvorbou krysích slov, o nichž jsem psala minule.
Slova původní, silná, označující podstatu byla potlačována, dnes řekneme tabuizována.
Co znamená slovo „tabu“, které bylo převzato prostřednictvím angličtiny z řeči polynéských domorodců.
TABU první slabika TA– je pevnost a tvrdost, též vydělit, označit, vzít, skrýt
podle mne souvisí se starým českým slovem tatu – zloděj
druhá slabika BU může být ze slova tapu, kde PU znamenalo úplně, zcela a vznikla posunutím výslovnosti P → B
Za sebe vnímám rozdíl mezi TAPU a TABU.
TAPU znamená vydělený, odloučený až zakázaný, posunutím na
TABU se slovo stává posvátným, až svatým, a tím je vyhrazené k používání jen „někomu“, dalším je skryté.
Slova NOA jsou oproti tomu slova, která jsou mimo tabu. Mohou to být krysí slova, ale i jakákoliv slova mimo ta, jež označují podstatu. NOA jsou opakem – antonymem – k TABU.
Pro hlubší pochopení uvádím další citát z knihy Radoslava Večerky a kolektivu v knize K pramenům slov – uvedení do etymologie:
...“noa pro ďábla (jehož pravé jméno nesmělo být vysloveno, aby nebyl přivolán, jak víme z pohádek) se vytvořilo popisné expresivní pojmenování čert, ale i to podléhalo sekundárnímu tabu a v lidové řeči se začalo užívat názvů rohatej, ten s kopytem..., v nichž tabuizované označení čert nebylo sice již obsaženo ve své úplné (pravé) podobě, nýbrž bylo zkomoleno a jeho fonická podoba stále ještě i v novém znění prosvítá, jako třeba čerchmant, čerchman, chmert.....“
Pokračuje dále:
„Proč bylo noa vůbec možné a nepodléhalo rovněž tabu zákazu od samého počátku, vyplývalo z primitivní víry lidí, že s věcí je magicky spjat jen její pravý název, přímé pojmenování, nikoli však individuální mínění, smysl, který mluvčí svému výroku může přikládat. Nebylo tedy noa ničím jiným než pokusem ošálit hrozivou a nebezpečnou přírodu domněle mysticky oduševnělou a oživenou démony. Nepřímý, zahalený, opisný způsob vyjadřování umožňoval člověku, aby předstíral řečí, jako by byl něčím jiným než ve skutečnosti, nebo jako by mluvil o něčem jiném, než o čem mluvil de facto, a jako by dělal něco jiného, než co skutečně dělal. Byl to stejný, s primitivním čarováním související pokus podvést bytosti oživující v animistickém pojetí přírodu mluvou, jako byly rituální obřady v maskách, malby.....“
Je na vašem uvážení a procítění do jaké míry to, o čem píše skvělý jazykovědec Radoslav Večerka, patří do říše pohádek či naší reality.