Všechno do jednoho pytle

… jo jo, to za nás to bývalo jiné, chodili jsme do školy přes deset kilometrů a totéž zase zpátky, stačila nám psací tabulka a křída, a co jsme se toho naučili, panečku! … jo jo, a když jsme neposlouchali, rákoska zasvištěla a hned bylo po zlobení! A venku jsme lítali, po stromech lezli a doma nás viděli až po setmění… jo jo, to byly časy, poslouchat se muselo, šetřilo se a lidi měli k sobě tak nějak blíž...“

„ … hmm, dneska je to rozjívený, dělá si to, co chce, věčně to jen civí do obrazouky, hned je to unavený, votrávený, nic ho to nebaví … joo za nás, to byly časy!“

Svět je jiný.

Mění se s každou generací.

Pokud by se přestal měnit, znamená to, že generace zaspala a svět stagnuje.

Pohyb – změna – je život.

Někdo se hýbe rychle a potřebuje více odpočívat, někdo je pomalý, ale své tempo si drží za každé situace bez odpočinku. Sprintéři a vytrvalci života.

Žijeme v době, která ve svém předurčení má velké změny. Změny, jejichž uskutečnění leží na bedrech současné dospělé generace, ale jejich dovršení se přenáší i na bedra generace nejmladší, generace současných dětí a mladistvých.

Je to generace lidí, která se rodí s velkým potenciálem síly. Jakým způsobem bude jimi tato síla použita, to záleží i na výchově, jež na ně působí a na prostředí, jež je obklopuje.

Síla, aby respektovala, vážila si a ctila, potřebuje cítit sílu.

A tu vyvstává hned několik potíží. Rodiče i prarodiče jsou častokrát slabší, vládnou menší vnitřní silou než jejich narozené dítě či vnouče.

Dítě potřebuje hranice. Hranice pro něj znamená bezpečí. Hranici je třeba dobře nastavit, aby byla na míru schopnostem, vlohám a potřebám dítěte. A držet ji tam za všech okolností. (Nikoli jen tehdy, když se to rodičům hodí.) S vývojem schopností a s věkem je třeba ji rozvolňovat až do puberty, kdy v určitém okamžiku povolí a mladiství dospělí se vyklubou z mateřské péče. Nyní jsou připraveni dávat hranice a cíle sami sobě. Získávají sebevědomí, věří si. Po tom, co i v této fázi vývoje obstojí, mohou založit rodinu a jsou připraveni dát hranice svým dětem.

Pokud by rodina měla podporu systému a státu, byla by situace, v níž je silnější dítě než matka a otec, lehce zvládnutelná. Vzešla by generace silných člověků připravených dokončit proměnu společnosti.

Ale. Systém se včas připravil.

Pokrok k nám přivedl volnou bezhraniční výchovu. To aby se děti mohly lépe vyvíjet.

Když dětem chybí hranice, o něž se mohou kdykoli opřít, mají strach. Strach z pocitu, že jsou bez ochrany. Strach z prostoru, z bezbřehosti, v němž hledají záchytný bod, třeba i partu. Jakoukoli partu, která jim nahradí pocit bezpečí. Parta je ale něco jiného než rodina. Strach přetrvává, jen se otupuje nebo prohlubuje. Děti ztrácí úctu k autoritám. Výsměchem a zesměšňováním si dodávají chybějící sebedůvěru, která místo aby v rámci hranic rostla, v bezhraničnosti klesá. Za účelem získat to, co potřebují, dokáží i důvěryhodně lhát. A co potřebují? Lásku – ljubljenie, která se projevuje nastavením pevných hranic a přijetím dítěte se vším všudy, co k němu patří, a za všech okolností. Projevuje se pozorností, časem společně prožitým, pochopením pro dětské starosti i štěstí, ale i trestem, který dítě cítí jako spravedlivý či zasloužený. Pokud jim to tedy chybí, probouzí se agresivita. Roste generace inteligentních agresorů, kteří budou skvělými manipulátory a zároveň díky strachu a nízkému sebevědomí budou vyhledávat silného vůdce, od něhož se dají manipulovat.

Zdaleka ne všechny děti můžeme hodit do jednoho pytle. Je mnoho rodičů, kteří dávají dětem, co ve skutečnosti potřebují a věnují jim svůj čas.

Vzhledem k tomu, jak zatěžující situace nám připravuje systém, je to pro stále větší počet rodičů těžší. Někteří vzniklou díru nahrazují zahrnutím dětí hmotnými dary.

Systém potřebuje stádo. Manipulovat inteligentním stádem je těžší než tupým. Podaří-li se to, získá velkou sílu na svoji stranu. Získá celou generaci silných lidí. Stát zaštiťuje systém. Začíná si dělat nárok na děti, jejichž výchovu rodiče podle parametrů systému těžko zvládají. Zdá se to být začarované kolo. Z každého kola vede cesta ven.

Tady to vidím v otáčení situace. To na co jsme doposud nadávali, zlobili se, je potřeba otočit podle hesla „všechno zlé je pro něco dobré“. Smát se vlastní vážnosti a strachu. Životním těžkostem. Mluvit o všem se svými dětmi v jakémkoli věku, ale jen řečí toho věku. Tím se prohlubuje vzájemná důvěra. Když si věříme, můžeme spolu plakat i se smát.

Moje maminka říkávala, že smát se nebo plakat je za jedny peníze.

Co vy na to?

Vždy máme volbu. Smát se nebo plakat.

Budeme-li se smát, získáváme sílu a nadhled nad situací, která se v slzách zdála býti bezvýchodnou.

Proto se smějme. Smějme se, ale nikoli vysmívejme.

Smích je nejlepší doktor. Strach mizí, bolesti odplouvají, člověk se cěluje (uzdravuje), má chuť žít a sílu řešit těžkosti ...

I přes roušku je vidět úsměv, neb kolem očí se tvoří drobné vrásky a z člověka je cítit jiná síla, než z člověka podmračeného a ustrašeného.

Smějme se.

Na závěr popíšu zkráceně malou příhodu, kterou mi vyprávěla kamarádka. Je odlišná od dnešního tématu, přesto s ním souvisí.

V obchodě potkala starší paní, která stála nad prázdným košíkem: „Někdo mi ukradl již zaplacený nákup mezi tím, co jsem se vrátila do obchodu dokoupit zapomenuté.“ Byla na pokraji pláče a zlosti, snad až zhroucení. Moje skvělá kamarádka reagovala úsměvem a dovedla ji k pochopení, že věci se dějí, jak dějí a možná ten, jenž nákup vzal, jej potřeboval. Ať mu ho tedy přeje … chvíli si povídaly … Dotyčná paní odcházela z obchodu sice lehčí o svůj nákup, ale bohatší o prožitek, který jí vyčaroval úsměv ve tváři. Pochopila ...

Cělis barzá