Čeho se bojíme?

Strach. Průvodce mnoha lidí. A nejen lidí. Strach znají i živočichové. A co rostliny?

Četla jsem řadu popisů pokusů, při nichž rostliny připojené k přístrojům zaznamenávajícím elektrické změny reagovaly na přítomnost lidí, kteří jim předtím ublížili. Výsledky těchto pokusů vyvolaly spory o jejich výklad. Kdo rostliny cítí a vnímá, ví, jak to mají. Ví, že i rostliny prožívají svou podobu strachu i bolesti. Svým vlastním způsobem, odlišným od živočichů a lidí.

Kde se vlastně strach vzal?

Je obranným a varovným mechanismem života, či jeho brzdou?

Myslím, že obojím.

Strach nás chrání před skutečným nebezpečím. Varuje před pádem do propasti, před útočícím zvířetem i před ohrožením vlastního života. Zostřuje naše smysly, připravuje tělo k reakci a vede nás k ochraně.

Ale pak je tu jiný strach.

Strach, který vyrůstá uvnitř člověka. Z jeho zkušeností, představ, přesvědčení, skrytých vlastností a vnitřních konfliktů. Někdy jej probudí skutečná událost, jindy pouhá představa, shlédnutý film, přečtená kniha.

A právě tomuto strachu se dnes budu věnovat.

Člověk prožívající strach vnímá jeho předmět jako protivníka. Soupeře, který jej ohrožuje skutečně nebo v jeho představách.

Při vlastním sebepoznávání jsem si všimla pěti fází, jimiž prochází proměna vztahu člověka k takovému strachu.

První fáze – boj nebo útěk

Strach, někdy až panický, žene člověka k okamžité reakci. Chce protivníka zlikvidovat, odstranit, zahnat. Anebo utéci, ukrýt se, zmizet z jeho dosahu.

Protivník zaplňuje celé jeho zorné pole. Strach ovládá jeho vnímání i jednání.

Panika.

Druhá fáze – vyjednávání a vyhýbání

Prvotní nutkání k boji ustupuje. Člověk začíná hledat cestu, jak protivníka vyloučit ze svého života.

Přehlíží jej, vyhýbá se mu a uspořádává si život tak, aby se jejich cesty míjely.

Při dalším setkání však znovu kolísá mezi bojem, útěkem a vyhýbáním. Síla jeho reakce odpovídá míře pociťovaného ohrožení.

Třetí fáze – pochopení

Tady nastává důležitý obrat.

Protivník se postupně mění v předmět poznávání. Člověk začíná hledat příčiny svého strachu, zajímá se o souvislosti a obrací pozornost také k sobě.

A přichází překvapivé zjištění.

To, čeho se bojí venku, často souvisí s tím, co prožívá uvnitř.

V protivníkovi někdy rozpoznává vlastní skrytou vlastnost. Jindy v něm jeho přítomnost probouzí starou bolest, bezmoc, potlačený hněv či jiný vnitřní konflikt.

A tady se ukazuje další podoba strachu.

Destruktivní síla, kterou strach vyvolává, se často obrací proti samotnému člověku.

Člověk se omezuje, obviňuje, pochybuje o sobě. Potlačuje své potřeby, ustupuje, přizpůsobuje se a svou vlastní sílu spotřebovává v boji se sebou samým.

Protivník mu tak nastavuje zrcadlo.

Člověk v něm postupně poznává své reakce, skryté příčiny strachu i způsob, jakým zachází s vlastní silou.

S pochopením začíná smiřování se sebou samým.

Čtvrtá fáze – uvolnění

Velká část strachu odpadá.

Člověk rozumí svým reakcím, poznává jejich příčiny a svou sílu postupně obrací k vlastnímu růstu.

Vnitřní napětí se uvolňuje. Přichází větší klid.

ALE ještě zbývá ostražitost.

Člověk si protivníka stále drží na očích.

Pro jistotu.

Co kdyby…?

Starý návyk ještě doznívá.

Pátá fáze – přijetí

Přichází vrcholné smíření se sebou samým.

Člověk uchopil sám sebe, přijal poznané a posílil o nové pochopení.

Protivník ztrácí svou původní podobu. Stává se součástí prožitku, do něhož se posunula zkušenost, která člověka přivedla k hlubšímu poznání sebe samého.

A člověk se k němu staví s klidem zády.

Ví.

Zná své reakce, rozumí jejich příčinám a důvěřuje své schopnosti jednat. Při skutečném ohrožení se chrání. Ve svém nitru však nachází pevnost a klid.

Strach nad ním ztratil svou moc.

Postoj obr nebo trpaslík?

A právě tady se vracím k otázce z nadpisu.

Čeho se bojíme?

Často se bojíme především toho, co v nás protivník probouzí.

Svých reakcí. Svého hněvu, bezmoci, bolesti, slabosti.

Strach z protivníka se tak prolíná se strachem ze sebe samého.

Člověk, který vstoupil na vědomou cestu sebepoznávání, postupně odhaluje tyto souvislosti.

Vstoupil na ni s hromadou svých strachů a strašků. S každým poznáním však nachází další část sebe samého, přijímá ji a získává novou vnitřní sílu.

Stává se silným a sebe si vědomým. Rovným.

Rovným vůči sobě i ostatním.

Neb strach často plodí faleš. Ze strachu člověk skrývá své skutečné pocity, předstírá, přizpůsobuje se a používá dvojí metr. Jiný přístup volí k sobě, jiný k ostatním.

S rostoucím sebepoznáním přichází opravdovost, vnitřní pevnost a rovný přístup k sobě i druhým.

…

Strachy lidí, ať jsou jejich příčiny zjevné či skryté, představují mohutnou sílu – energii.

A tuto sílu lze využít.

Stačí najít či vytvořit společného protivníka. Skutečného nebo imaginárního.

Společný protivník se stává společným jmenovatelem množství lidských strachů.

Lidé se sjednocují kolem společného nepřítele a jejich nahromaděná destruktivní energie získává směr.

Směr, který často určuje někdo jiný.

Dějiny dávné i blízké ukazují, jak mocným nástrojem ovlivňování lidí se strach stává.

Člověk, který své strachy poznává a průběžně uvolňuje, získává větší svobodu rozhodování.

Zachovává si nadhled, rozpoznává manipulaci a sám určuje směr své síly.

Jeho jednání vychází z vlastního poznání a vědomé volby.

A právě tady počíná skutečná svoboda člověka.

Ve chvíli, kdy svou sílu obrací k životu místo proti němu, proti sobě.

…

Jak jste na tom se svými strachy vy?

Významy slov nám otevírají další cesty k poznávání sebe samých. Pomáhají odhalovat skryté souvislosti, příčiny našich reakcí i vnitřních konfliktů.

Další náměty a návody najdete také v mých knihách.