Obr a trpaslík

Jste obrem nebo trpaslíkem? Nejspíš obojím. V některých oblastech života tím, v jiných oním. Někde jste si jisti sami sebou, jinde se skláníte. A to je život. A život sám je naším učitelem.

Jak je to ale s tím trpaslíkem a obrem a jak toto přirovnání použít ve svém životě.

Představte si jakoukoli situaci, jíž jste zvládli tak, jak jste si ji představovali. Jak jste se cítili?

A jinou situaci, v níž jste naprosto vyhořeli. Jak jste se cítili?

V první jste situaci ovládli jako obři, ve druhé vás situace vtáhla a pohltila a vy jste se v ní zmenšili na trpaslíky.

Ale co když velikost obra spočívá v něčem jiném, než v úspěchu?

Obr dokáže ze situace vystoupit, podívat se na ni z nadhledu a vidět ji v souvislostech. Trpaslík je situací pohlcen a vidí jen její část, tu svoji.

Je to jen pocit a vnímání. Úhel pohledu. Nikoli nadnesenost či nadutost, někdy až troufalost a arogance. Nikoli. Je to úhel pohledu.

Obr se dívá z výšky, má nadhled i rozhled. Vidí rozdílné možnosti řešení. Vidí i to, co stojí proti sobě, ale souvisí a ve své odlišnosti se doplňuje. Vidí hemžící se a hádající se trpaslíky. Zůstává však v klidu, neb stojí nad celou situací. Poznává příčiny, vidí možné následky a hledá nejvhodnější řešení i nejvhodnější předání těchto řešení.

Oproti němu trpaslíci vidí jenom malou část, každý jinou, tu svoji, ze svého úhlu pohledu. Nadhled jim chybí. Proto se hádají a každý upřednostňuje ten svůj jako jediný nejlepší. Do toho vstupuje důležitost, urážlivost, vzpurnost, bojácnost, .... Jak se mají dohodnout?

V každé situaci se můžeme zachovat jako obři, nebo jako trpaslíci. Bez ohledu na to, kým jsme a kde v životě stojíme.

Ale s životním posláním, osobním účelem je to jinak. A berte vše řečené, jako moje úvahy.

Je to jako s horami a údolími.

Hory a skály, neboli skalie, jsou majestátné a vznešené, vidí do daleka a doširoka, vidí údolí, táhnoucí se z jejich úbočí.

Čím výše, tím bývá více větrno, zimavo, sucho a skalnato. A někdy i přes vší (všechnu) jejich velebnost a výsost (výšku) smutno.

Údolí jsou skrytá mezi horami. Je vidět jenom kousek tím údolím. Ale je dobře za jasného dne vidět vrcholky hor.

Z úbočí stékají potůčky, jež z hor vyvěrají. Dávají údolím vláhu. Hory údolí zaštiťují a chrání, chrání před zimou, větrem, suchem i holými skalami. V údolích se tvoří vrstva úrodné půdy, z níž roste mnoho druhů rostlin. Ty tvoří zázemí pro živočišstvo i pro člověka. Až dolů, pod hory, kde se rozprostírají do širých (širokých) úrodných nížin.

Hora je sama ve větru a zimě.

Přesto vlídně shlíží na dění v údolí a chrání je jak rodič své dítě.

A údolí? Přijímá vodu z hor a proměňuje ji v život. V rostliny, plody. Každé má své místo a svůj účel. Hora i údolí.

Mnoho lidí by chtělo být obry – horami, ale jen málo z nich je ochotno přijmout vše, co hora nese. V údolí se žije pohodlněji, pod ochranou. A tak dále vyskakují jako trpaslíci ve hře na obra.

Jenže žít na hoře znamená žít nahoře, nikoli mít nadhled obra. A žít v údolí znamená žít dole, nikoli být trpaslíkem.

Člověk může stát na samotném vrcholku, a přitom být pohlcen vlastní důležitostí, vidět jen svůj pohled. A jiný může žít hluboko v údolí, a přesto dokázat vystoupit nad každou situaci, pochopit její souvislosti a jednat s nadhledem.

Ve svých vlastních situacích se můžeme proměnit v obry, dokážeme-li se na ně podívat jiným pohledem či více pohledy. Přijetím odpovědnosti.

A to je cesta. Někdo stojí, jiný už vykročil, další kráčí delší dobu. Ti výjimeční, kteří jsou často skryti před ostatními, se blíží vrcholku svého poznání. Není to závod. Je to vývoj a posun jedince i celé lidské společnosti, kde každý jde svým tempem.

A co je za mě nejdůležitější?

Pro některé je vrcholem splynout s údolím a přestat se škrábat po cizích cestách. Jiní se snaží splynout s údolím, přestože jejich cesta vede vzhůru k oblakům.

Každý tu máme svůj účel a své poslání. To se ukáže, budeme-li připraveni je vidět a přijmout. A přijmeme-li je, ať bude na první pohled jakkoli těžké či beze smyslu, bude nám v něm dobře. A to "dobře" povede kroky směrem k naplnění poslání.

A právě tam potřebujeme být obry. Nikoli velikostí svého postavení, ale nadhledem, s nímž svou cestu vidíme a přijímáme.

Jen cestou pozor na ego jako falešné "ná", jemuž říkáme "já". To často svede z cesty a odkloní kroky jinam, což člověk většinou zjistí pozdě nebo vůbec. Takže pozor na našeptávače typu: "To myslíš vážně? Ty ses asi zbláznil? Co si tím chceš dokázat? Taková hloupost mohla napadnout jedině tebe! …."

Rozhodující není samotná otázka, nýbrž zda nám pomáhá vidět jasněji, nebo nás pouze tlačí zpět ze strachu či potřeby přizpůsobit se. I taková otázka nás však může prověřit: Stojíme si opravdu za svým?

Až vykročíme ke svým účelům a posláním, bude nám na cestě dobře. I přes překážky, které se ukáží a jež v podstatě volají: "Myslíš to vážně?" Až tedy vykročíme, počne naše štěstí tryskat do okolí a pomůže vykročit dalším a dalším …. a bude nám všem tady na zemi o mnoho lépe.