Řeč, jazyk

Řeč je způsob sdílení prožitku, nikoli jen to, co vyslovujeme.

Ke konci prázdnin mám hlubší a možná i delší zamyšlení nad naší řečí, jazykem. Jakou mají funkci teď a jaká možná byla dříve? Jaký důsledek nese proměna?

Berte to jen jako hypotézu, stejně jako jsou jí mnohé mé výklady lingvistické či etymologické.

Oficiální verze vychází z Darwinovy teorie o vývoji druhů, která předpokládá postupný dlouhodobý vývoj. 

Podíváme-li se na současný svět, je zde technologicky vyspělá společnost vedle přírodních kmenů žijících v pralesích. Obě jsou naprosto odlišné, a přesto žijí vedle sebe ve stejné době. Moje hypotéza vychází z tohoto faktu.

V dobách, které současná historie vykládá jako prvobytně pospolnou společnost a ve své podstatě o ní hovoří jako o primitivní, mohla vedle ní jako v současnosti žít velmi vyspělá technologicky pokročilá civilizace. Podle mne na ni je památek dost v kamenné podobě obřích stěn a kvádrů. A nejen to. Připustíme-li, že v každém Věku Země byly vedle sebe národy, kmeny o různém až přímo opačném způsobu života – jedni na vzestupu, druzí na úpadku, dokola – můžeme směle rozvinout moji hypotézu.

Cykličnost.

Buď je to opakování stejného bez konce v té ležaté osmičce, jež se stala znakem bezkonečnosti, nebo je to dvojitá spirála, po níž lze stejně stoupat jako klesat. Nikoli linearita.

Je-li tomu tak, pak i řeč podléhá tomuto cyklu.

Co když člověk přichází na Zemi jako hotová vyspělá bytost a při zabředávání hlouběji do hmoty postupně ztrácí přímé vnímání a propojení skrz sebe s Kosmem a nahrazuje je stále hrubšími prostředky komunikace?

Jak to mohlo vypadat?

• Nejdříve je "přímé sdílení vědomí". Všechna Vědomí jsou propojená jako síť dnešních počítačů. Jen bez hesel a bran. Naprostá otevřenost a žádná tajemství. Sdílení se děje ve zlomcích vteřiny. Vše se děje teď. Bez řeči jako takové, bez vnímání času, bez překladatelů a bez skrývání čehokoli. Je to jedna velká melodie, k níž každý přispívá svým dílem. A ta melodie má společný rytmus. Bez něj je to kakofonie.
• Sestupem do hrubší hmoty vzniká potřeba skrývání se i skrývání vědění. Vědomí se postupně oddělují od celku a přechází od bezmezné vzájemné důvěry do stavu oddělenosti DI. Sdílení probíhá "telepaticky pomocí obrazů". Každý obraz si stále zachovává své chvění, svou melodii. To je to, co se dnes nazývá čistým původním jménem. Je to ještě beze slov. Jen melodie, která nese obraz a jeho význam. Dnešní telepatie je daleko hrubší, přenáší slova.
• To, co následuje, je další sestup do hmoty a s tím i změna předávání. Vznikají "hrdelní zvuky". Tyto zvuky napodobují více či méně melodii uchovanou ve vědomí, a ještě přenášenou telepaticky. Obrazy dostávají zvuk, rezonanci. Nikoli popis. Uvedu příklad: říkám-li dnes DUB, kdo jej zná, vybaví si jej. Ale dub není jako dub, stejně jako člověk není jako člověk. Dříve ta melodie označovala konkrétní rostlinu, později všechny duby, potom se zvuk komolí vyřčením …. a sestup do hmoty pokračuje.
• Ze zvuku – rezonance se tvoří "slabiky". Teprve ony jsou prvními stavebními kameny řeči v dnešní podobě. Slabiky obsahují více samohlásek oproti souhláskám a tím řeč zůstává zpěvná a melodická. Skrz vyřčenou délku samohlásek se projevují pocity a emoce. Tudíž důležitou roli tady hraje tón. Slabika vyjadřuje "něco" a to, jakým tónem je vyslovena, sdílí postoj mluvčího. A jsou tu další podstatné věci. Samohláska sama hlásí, tedy je nosná pro samu melodii, je lehká. Souhláska spolu hlásí, tedy se přidává, a protože je těžší, uzemňuje melodii. Čím více souhlásek, tím těžší řeč a opačně, čím více samohlásek, tím je řeč vzletnější. Jak jsme na tom se samohláskami a souhláskami ve slovech dnes?
• Dalším sestupem do hmoty čím dál více tlačí čas o potřeba jeho zaznamenávání. A to tlačí na rychlost. Slabiky se vyslovují rychleji za sebou, mizí tón, mizí větší počet samohlásek a vznikají "slova", která jsou zpočátku celými větami v dnešní podobě. Postupně ale přejímají nové významy. Zvuky přibližující se původní melodii se stávají tabu, neb je v nich velká síla, a uměle se vytváří zástupná slova noa, tedy nová. Tato slova jsou slabá. To ale chrání i mluvčí, neb lidé sestupem do hmoty ztrácí svou vnitřní sílu. Tabuizovala se jména bohů, panovníků, živočichů, chorob …. Lidé věřili, že vyslovit jméno, znamená něco vyvolat. Silná slova patří jen silným lidem, protože i slabika i slovo v původní podobě mají sílu zničit slabého člověka.

Co když si to tehdejší lidé pamatovali a měli strach, že ještě stále mohou jejich vyslovením něco otevřít? Jakmile se slovo mění z nositele prožitku na nositele informace, počíná se měnit nejen řeč a myšlení, ale i způsob, jakým člověk prožívá svět.

• Dlouhou dobu se zvuk jen předává a zaznamenává v paměti. Až přichází "písmo". Nejprve obrázkové, které nejvíce odpovídá původnímu nastavení: zvuk – obraz. Ale postupně se zjednodušuje až obraz přestává téměř nést. Písmo je na jednu stranu dar, neb se může zaznamenat vše, aniž by člověk spoléhal jen na paměť. Na stranu druhou zmar, neb se obsahem dá lehce manipulovat. A tím lidem předkládat i lži, aniž by to, kdo poznal. To velmi dobře vidíme v dnešní době.
• Řeč i jazyk se zjednodušují, ale na druhou stranu se i beze smyslu stávají složitějšími, tím vzniká "abstraktní jazyk", ať v mluvené či zaznamenané písemné podobě.
• Tento abstraktní jazyk aktivuje nová centra vnímání, která jsou napojena na uměle vzniklé kanály přijímání a předávání. Původní centra leží ladem a bez podnětů zanikají. Tím člověk přichází o přirozené vnímání a načítání si podnětů z okolí a je stále více odkázán na technologie.

Původní jazyk byl vytvořen pro sdílení prožitků, skutečností mezi sebou, mezi lidmi. Současný jazyk sdílí informace bez prožitků. Proto je hlad po informacích, který je ve své podstatě hladem po prožitcích. Může být tedy ukojen informacemi?

Podíváme-li se na řeč z tohoto úhlu pohledu, na počátku je sdílení prožitého. Ať to bylo příjemné či bolavé, přínosné či zhoubné. Je to prožitek. Bez rozlišení. Bez vysvětlování. Neb sdílením melodie prožitého všichni ví.

Řeč přichází později jako připomínka. Připomínka melodie, která je prožitkem. Je to jako navrácení se domů. Jsme zasaženi, uslyšíme-li slova, jež alespoň vzdáleně připomínají melodii domova. A jen těžko to lze vysvětlit myšlením. Prostě to je. Je to silné, je to živé, možná až čarovné, otvírající. Otvírající prožitek se slovem spojený. Když řeknu "náš", cítím sounáležitost, nikoliv vlastnictví, řeknu-li pozdrav cělis, vnímám přání celistvosti člověka samého i celku, jehož je součástí. To byla stará slova. Mnohá dnes používaná jsou slova nová a slabá. Informují, vysvětlují, hodnotí, porovnávají. Mnohdy předávají v podtónu silný zhoubný prožitek, ale ten příznivý, jemný, jako by se vytratil. Máme definice, příručky, gramatiky, popisy. Prostě informace. A kam se vytratil prožitek jako takový? Také máte pocit, že na jeho sdílení nám mnohdy chybí slova? Že možná častěji, než je příjemné, řekneme: "Ale vždyť víš, jak to myslím, ne!?" Ten druhý většinou přitaká, ale ví to?

Proč se nám ta stará slova, ta slova sdílející prožitek vytratila?

Možná jsme je přestali slyšet a jim naslouchat, možná jsme skrz ně odmítali naslouchat sobě se vším, co v našich nitrech je. Neb starý jazyk uslyší jen ten, kdo je připravený jej slyšet. Kdo je připravený jej nejen slyšet, ale pod jeho vlivem se počít scelovat. To znamená, přijmout vše, co je v nitru, ať přívětivé či zhoubné.

Řeč je způsob sdílení prožitku, nikoli jen to, co vyslovujeme, i když to dnes vypadá jinak.

Řeč – čeř, řečení – čeření na nás čeká.

Umožníte řeči čeřit vaše nitro a poznat o sobě více a sebe hlouběji?